Mezi prvními, kdo literárně reagoval na nově se rodící náboženství islámu, byl začátkem osmého století Jan z Damašku. Přestože je církevní historii znám především jako milovník a obránce ikon, jeho kontroverzní a nenávistné výroky ovlivnily nejprve vztah byzantské církve k muslimům a později, během expanze arabské říše, také západní proud křesťanství. Jeho výklad sté hereze třetí části knihy Pramen poznání bývá dodnes základním kamenem polemiky a zdrojem útočných výroků vůči islámskému náboženství. Článek se zaobírá prostředím, ve kterém Jan z Damašku vyrůstal. Ocitáme se v zápase syrské církve, která byla vržena po staletích triumfujícího vítězství proti vlně arabských nájezdníků hlásajících podivnou směs křesťanství, judaismu a původního arabského náboženství, ze které se rodí konkurent křesťanství- islám. V závěru můžeme sledovat reakci čím dál osamělejšího křesťanského mnicha na bouři historických změn vyvolanou mocenskými, politickými a náboženskými ambicemi arabských kmenů.
Praktické dopady trojičního učení
(Aleš Navrátil a Jan Valeš)
Křesťanské učení o svaté Trojici Boha Otce, Syna a Ducha svatého mnohým připadá teoretické a nevýznamné. Podnětem k této práci byla analýza osobních vyznání víry studentů Evangelikálního teologického semináře (ETS), která ukázala, že studenti ETS z větší části nevnímají Boží trojjedinost jako naléhavou, inspirativní, relevantní pro osobní život, službu či pro společenství, jehož jsou součástí.
V odpovědi na tuto potřebu článek přináší šest dopadů trojičního učení do života jednotlivce i společenství, které lze najít u vybraných autorů posledních generací. Článek vychází z díla S. Grenze, kterého doplňují C. V. Pospíšil, M. J. Erickson, D. L. Migliore a další. Ony praktické aplikace jsou: vymezení křesťanské víry, trinitární modlitba, křesťanský život a společenství, trinitární misie, trinitární etika pro stvoření a člověk coby obraz Boží.
Zkušenost a důkaz křtu v Duchu svatém v historii klasického letničního hnutí
(Michael Buban)
Klasická letniční doktrína křtu v Duchu svatém s mluvením v jazycích jako počátečním důkazem je podmíněna experienciálním evidencialismem, čili dokazováním doktríny zkušeností. Tento způsob myšlení lze vysledovat k Johnu Wesleymu a jeho teologické metodě známé jako wesleyánská kvadrilaterála. Dokazování doktríny zkušeností se v 19. století projevilo ve wesleyánské odnoži Hnutí svatosti, dále v událostech letničního probuzení v Topece, na Azusa Street a posléze v doktrinálním vyhranění Assemblies of God, z níž se stala největší klasická letniční denominace. Článek na příkladu doktríny počátečního důkazu ukazuje, že dokazování doktríny zkušeností bylo pro letniční teologii vždy zásadní a naznačuje, že tomu tak bude i v budoucnu.
Dokumenty ekumenické konvergence po čtyřiceti letech:
Křest, večeře Páně a ordinace (BEM)
(Pavel Černý)
Pro ekumenické hnutí je rok 2022 spojen s velmi významným čtyřicetiletým výročím dokumentu z Limy, známého jako Křest, večeře Páně a ordinace (BEM), označovaného jako dokument ekumenické konvergence. Nepřipomínáme tak pouze zapomenutý „svátek křesťanské víry“? Přesto mnozí vůdcové a odborníci ekumenického hnutí považují tento dokument za nejvíce rozvinutý ekumenický konsensus, který byl kdy připraven a odsouhlasen. BEM má velmi zvláštní hodnotu, protože byl vypracován společně protestantskými, pravoslavnými a římskokatolickými teology. Někteří křesťané dnes považují BEM za kompromis a pro jiné je to stále velmi důležitý průlom v ekumenickém dialogu. Tento článek mapuje recepci BEM ze strany anglikánské a římskokatolické církve a v prostředí církví evangelikálních v průběhu čtyřiceti let od jeho přijetí v Limě.